fbpx

Skip links

Z historie Romea a Julie

Taneční zpracování Shakespearova dramatu je velmi oblíbené a mnozí proslulí choreografové vytvořili během 20. století legendární inscenace hrané po celém světě dodnes. Důvod, proč tomu tak je, lze hledat nejen ve věčně rezonujícím tématu tragické lásky, ale i v nádherné hudbě Sergeje Prokofjeva, která je považována za jeden z nejkrásnějších baletních opusů vůbec. Přestože se náš příběh neodehrává v historických kulisách a kostýmech renesanční Verony, ctí inscenátoři Shakespearovo drama a jeho hlavní motiv prvního vzplanutí lásky dvou mladých lidí.

Dominantním tématem baletu je ale nepřátelské rozdělení společnosti, z jejichž protipólů oba milenci pocházejí. Téma, aktuální v době vzniku dramatu, zrodu Prokofjevova baletu a snad ještě více i dnes, přináší obraz rozdělené společnosti na my a oni, obraz střetu mezi svobodou a totalitou. Vždyť v celém světě jsme dnes svědky stejného dění. Je to pokušení současných elit pod rouškou disciplíny, uniformity, dodržování vlastních vnitřních pravidel, řádu a formálního pořádku směřovat k totalitě v konfrontaci se svobodomyslnou částí společnosti, vyznávající hodnoty osobní svobody, lidskosti, tolerance a myšlenkové kreativity. Záměrem tvůrců je zpracovat předlohu jako současné taneční drama, ​​aktuální, rezonující dobou i se vkusem dnešního baletního diváka. Ambicí inscenace postavené na klasických hodnotách, ale inscenované současným uměleckým jazykem, je oslovit široké spektrum diváků zaměřených jak na klasickou baletní tvorbu tak i na současné inscenační trendy v moderním tanci.

Sergej Prokofjev

Sergej Sergejevič Prokofjev (1891–1953) – ruský skladatel, pianista a dirigent – je vedle Stravinského nejvýznamnějším skladatelem baletů XX. století. Na petrohradské konzervatoři mu byli učiteli významné ruské hudební osobnosti – LjadovRimskij-Korsakov, Čerepnin. Po říjnové revoluci opouští vlast a usazuje se nejdříve ve Spojených státech a později ve Francii. Je ceněn jako vynikající klavírní virtuóz a originální skladatel. V Paříži jej ovlivní tvůrčí atmosféra, kterou vyzařují Les Ballets Russes a jako mnoho jiných komponistů v té době píše balety a zařazuje se do okruhu umělců spolupracujících s legendárním Sergejem Ďagilevem. Baletních partitur napsal Prokofjev celkem sedm: čtyři z nich – Šut (O bláznu, který jiných sedm bláznů přelstil), Ocelový skokNa Dněpru Marnotratný syn vytvořil právě za svého pobytu v zahraničí, tři další po svém návratu do vlasti v polovině třicátých let – Romea a JuliiPopelku Kamenný kvítek. I když svým návratem ze „západu“ a snahou splynout se sovětským hudebním životem odčinil svůj osmnáctiletý pobyt v cizině, přesto na něj bylo často pohlíženo s nedůvěrou a například jeho baletní hudba si na domácí jeviště hledala cestu obtížně (to byl případ jak Romea a Julie, který díky odmítnutí v Leningradu měl premiéru v Brně, tak i Kamenného kvítku, jehož premiéry se skladatel nedožil). Prokofjev patří ke skladatelům, jejichž hudba je hojně využívána generacemi choreografů. Pohybově ztvárněny tak byly mimo jiné např. Klasickápátá a sedmá symfoniedruhý třetí klavírní koncert, symfonická pohádka Péťa a vlkSkytská suita, klavírní cyklus Sarkasmy, hudba ke hře Boris Godunov a filmům Poručík KižéPiková dáma Ivan HroznýV Sovětském svazu nebyl pokládán za antirevolucionáře, ale také ne za zastánce revoluce. Snažil se splynout se sovětským hudebním životem, čelil útokům, kdy byl prohlašován za formalistu (právě při tvorbě Romea a Julie). Návratem do SSSR z „nepřátelské ciziny“ byl přijat na milost, ale stále na něj bylo pohlíženo s nedůvěrou. Krutou ironií zůstává okamžik jeho smrti. Zemřel ve stejný den jako Stalin. Oznámení jeho smrti, pohřeb a nekrology musely zůstat ve stínu velkého diktátora. 

ZROZENÍ LEGENDY 

Nová etapa v baletní tvorbě Sergeje Prokofjeva začíná po jeho návratu do vlasti. Na podzim roku 1934 dostává Prokofjev nabídku od leningradského Kirovova divadla, aby napsal balet pro jeho soubor. Pro svou práci hledá vhodné téma. Láká ho námět lyrický. Morozov2) uvádí, že na hledání se aktivně účastnil i B. Asafjev, s kterým skladatel probíral i puškinská témata poté, co zavrhl Tristana a Isoldu. Vasilenko3) se domnívá, že myšlenku na Romea a Julii vnukl Prokofjevovi S. E. Radlov – veliký znalec Shakespeara a budoucí spoluautor libreta. A nakonec podle I. Nestěva4) Kirovovo divadlo samo navrhlo Romea a Julii. Zajímavé je, že ve stejné době se touto myšlenkou zabývalo i moskevské Velké divadlo. Ostatně tehdy soutěžila v uvádění shakespearovských představení mnohá divadla – v Divadle revoluce byl nastudován Romeo a Julie, Hamlet v Divadle Vachtangova, Othello a Romeo a Julie v Divadelním studiu S. Radlova, Král Lear v Židovském divadle atd. Když Leningrad od své objednávky ustoupil, uzavřel skladatel smlouvu s Velkým divadlem v Moskvě. K vytvoření libreta se spojil se svým přítelem z mládí S. E. Radlovem a baletním mistrem A. I. Piotrovským. Na jaře roku 1935 spolu vysedávají hodiny nad dramaturgií budoucího baletu. Pomalu se rodí náčrty hudebních témat a charakteristik. Koncem května přehrává Prokofjev skici N. J. Mjaskovskému. V létě odjíždí i s rodinou do Polenova, rekreačního zařízení Velkého divadla. Zde komponuje rychle a s lehkostí: druhé jednání zakončuje 22. července, třetí 29. srpna a klavírní výtah celého baletu je hotov 8. září. Později bezprostředně před leningradským uvedením (1939), dopsal autor ještě několik čísel a některá další čísla poněkud rozšířil. Na začátku října se v Beethovenském sále Velkého divadla konala první přehrávka nového baletu. Morozov píše, že na tvářích umělců byl patrný jakýsi chlad a v sále postupně přibývalo prázdných křesel. Největší spor však vznikl ohledně ”šťastného konce” baletu, který libretisté napsali z ryze praktických důvodů. Domnívali se, že tancovat mohou jen živí lidé, umírající v leže tančit nemohou. Velká část kritiky se ale postavila rázně proti tomuto řešení; nakonec zvítězila shakespearovská koncepce a závěr baletu byl překomponován. Nicméně Velké divadlo smlouvu s Prokofjevem zrušilo, neboť shledalo hudbu netaneční. 

Skladatel si ovšem přál, aby jeho hudba byla hrána, a tak z baletu udělal dvě symfonické suity, každou o sedmi částech (1936). Některá čísla přešla do suit z baletu beze změn, jiná jsou složena z materiálu převzatého z různých míst. Suity tedy zazněly dříve než balet. Na ten podepsalo smlouvu Leningradské choreografické učiliště (1937), aby jej uvedlo k svému 200. letému výročí. V roce 1938 podepsalo s Prokofjevem smlouvu na provedení díla také Zemské divadlo v Brně – a protože choreografické učiliště smlouvu zrušilo, světová premiéra baletu Romeo a Julie se konala v Brně. 

Na scéně brněnského Zemského divadla se Prokofjevův Romeo a Julie neobjevil jen pouhou náhodou. Dramaturgie divadla byla, kromě tradičního světového repertoáru, orientována výrazně slovansky. Především v 30. letech po nástupu dirigenta Milana Sachse na místo šéfa opery, ale i za jeho předchůdců Břetislava Bakaly, Antonína Balatky a Zdeňka Chalabaly, byla zřetelná snaha o rozšíření slovanského repertoáru. Tato snaha se neprojevovala jen v opeře, byla patrná i v baletní dramaturgii. Svědčí o tom např. premiéry Signoriny Gioventú  V. Nováka (1931), Špalíčku B. Martinů (1933), Stravinského Ptáka Ohniváka, Svatby, Historie vojáka; na repertoáru jsou rovněž díla GlazunovaRimského-Korsakova, Čajkovského aj. Také s Prokofjevovým dílem se setkalo brněnské publikum již uvedením Marnotratného syna (1931) a Šuta (1935). V době podpisu smlouvy na uvedení Romea a Julie (1938) je šéfem baletu, choreografem a zároveň prvním sólistou Ivo Váňa Psota (1908 – 1952), jedna z největších postav československého baletu 20. století. 

O tom, jak se dostal Prokofjevův Romeo do rukou brněnských inscenátorů, existuje řada více či méně důvěryhodných dohadů. Např. taneční teoretik a kritik V. Vašut ve své stati, věnované světové premiéře tohoto baletu, uvádí: ”Není ovšem jisto, kdo s tímto konkrétním titulem přišel jako první, zda sám Psota a nebo výborný brněnský dirigent Quido Arnoldi, který se ujal hudebního nastudování…” Dále podotýká, že oba mohli Prokofjeva znát z dřívějška nebo se s ním mohli osobně setkat při jeho pražském pobytu v lednu 1938. V rámci objektivity je třeba uvést i další dvě existující verze. První připouští možnost získání partitury přes ředitele divadla Jiřikovského, který měl úzké kontakty s Paříží, druhá pak naznačuje možnou cestu přes Bohuslava Martinů, který se znal s Psotou. Každopádně díky nemožnosti uvedení díla v Prokofjevově vlasti získává prvenství Brno. Zajímavé je, že starší odborná literatura a encyklopedie uvádějí jako světovou premiéru nastudování leningradské (1940). Vycházejí zřejmě z ruských materiálů a životopisů Prokofjeva, které se o brněnské inscenaci nezmiňují. Světová premiéra baletu Romeo a Julie se tedy konala 30. prosince 1938 v Divadle Na hradbách s podtitulem ”Devět tanečních scén o veliké lásce”. Orchestr řídil Quido Arnoldi, scéna a kostýmy byly dílem V. Skrušného, režie a choreografie Ivo-Váni Psoty. Ten zároveň ztvárnil titulní postavu Romea, první Julií byla Zora Šemberová, Benvoliem Oldřich Napravil, Merkuciem Josef Sokol, Tybaltem Arnošt Krap. 

Také po dramaturgické stránce byla inscenace odlišná – balet byl rozvržen do devíti scén s prologem a epilogem a byly tu některé postavy na víc, které v pozdější ”modelové” leningradské ani v dalších pozdějších inscenacích nenajdeme. Jde především o Chorus a postavy dvou Andělů, které procházejíce dějem zapisovaly na tabulky celý příběh.  Vzhledem k tomu, že si představitelka hlavní role vymínila tančit bez špiček, byly tyto tři postavy jediné, které v baletu tančily na špičkách. Špičková technika je odlišila od ostatních postav a zdůraznila tak jejich nadpřirozenost. Zvláště Chorus byl zřejmě postavou tanečně dosti vytíženou. Navíc tu byly dále postavičky Černouška – panoše Paridova, Petra – sluhy Juliiny chůvy, a Šaška. 

Představení se hrálo celkem osmkrát. V Brně se demonstrativně představení hrálo v den okupace fašistickým Německem 15. března 1939. To už byl ale jen krůček k celkovému vyloučení slovanského repertoáru z hracího plánu divadla. Naposledy se Romeo a Julie hrál 5. 5. 1939. Světovou premiérou zapustil Prokofjevův balet Romeo a Julie natrvalo kořeny v repertoáru brněnského baletního souboru. Od konce války do dnešního dne byl premiérově uveden ještě pětkrát v původních choreografiích svých tvůrců, jednou byl uveden obnoveně (1984). Stal se jedním z pilířů kmenového repertoáru souboru a byl jím také inscenován nejčastěji z našich divadel.